Zobrazení zdroje stránky Uther P. Caswallon

{{Infobox
| název = Uther P. Caswallon
| obrázek = ynkJB4tlNcVeJUK2kQrVNVN8ehu1dXmwhUSqT9mI.png
| popisek1 = Typ
| hodnota1 = NPC
}}

''Baron''

== Stručná historie domu Caswallonů a počátky barona Uthera P. Caswallona ==

Historie urozené krve '''rodu Caswallonů''' není příliš dlouhá, pakliže nebereme v potaz baronovy rytířské kořeny. '''Mladý Uther''' získal rytířské ostruhy od svého otce, ten zas od svého otce a povídá se, že rodová historie rytířství se táhne až k samotnému legendárnímu '''králi Galaghardovi Nestárnoucímu.''' Zakladatel rytířské tradice '''Kaydar Caswallon''', poručík a první meč malé posádky městečka '''Jitřenka''' tenkrát zachránil život během loveckého incidentu své patronce, dnes už neznámé lady ze starobylého a dávno zaniklého rodu. Svým hrdinským činem, kdy prý sám nastavil vlastní hruď rozzuřenému (a neustálým opakováním hrdinské historky neuvěřitelně "přerostlému") kanci si vysloužil povýšení do rytířského stavu, právo vybrat si koně z panských stájí a dvě stovky zlatých draků. Svou paní následně Kaydar následoval do '''Suzailu''', kde koupil malý měšťanský dům, kterýžto sloužil Caswallonům po celé generace.

[[Soubor:96dea4d4-0409-40f0-adc1-d0bcc5ef2422.png|náhled|300px]]

O mnoho generací později byli Caswallonové v rytířských kruzích proslaveni pro svou neochvějně věrnou a horlivou službu království. Pochopitelně, pár černých ovcí se našlo - Darwan Caswallon, řečený “Pijavice” zanechal skromný majetek rytířského domu ještě skromnější a jeho syn Pendor by bez dobrotivého zásahu starých rodinných přátel a rytířů neměl ani na to nejobyčejnější brnění, ale všeobecně vzato byl dům Caswallonů vždy místem stability, jistoty a věrné, neochvějné služby koruně. Rod Caswallonů obchodní ani mocenské ambice nikdy nepěstoval.

Mladý Uther, celým jménem pak Uther Percival Caswallon nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou, ba právě naopak. Rytířské ostruhy si vysloužil skvělou a příkladnou službou v řadách Purpurových draků už v pouhých sedmnácti letech, konkrétně pak ve velkém tažení krále Azouna IV. proti Tuiganské hordě roku 1361. Nejeden nomádský krk byl sražen mladým, horlivým vojákem v purpuru a Utherova odvaha brzy zapůsobila na samotného krále, jenž obřad pasování provedl rovnou na bojišti. Uther se tak automaticky zařadil v pomyslné linii své rodiny mezi smetánku, anžto pasování na bojišti bylo považováno za obrovskou čest. Tímto se Sir Uther zařadil po bok elitního řádu Rytířů purpurového draka a stal se členem králova početného dvora v Suzailu.

Mladý a úspěšný rytíř se následně deset let věnoval zdokonalování svého válečného umění, od starších bratrů rytířů se učil pokročilé vojenské taktice, piloval umění jezdecké a v duchu svého - i na poměry rytířů poměrně fanatického motta “kdo zahálí, škodí koruně” přičichl i k diplomacii, filosofii a k velké nelibosti sobě vlastní i k umění. Znalost poměrů v různých kruzích, schopnost je vhodně využít a obrátit situaci ve svůj prospěch považoval za velmi důležitou - a úkoly které byly rytířům purpurového draka často přiřazovány mu dávaly za pravdu.

Roku 1370 se účastnil velké Gobliní války, během které už byl považován za veterána a ve svém věku kolem třiceti let aktivně velel praporu purpurových draků, jak se od něj ostatně očekávalo. Se svými mužise účastnil hrozné války od samého počátku a prošel většinou velkých a drtivých bitev, včetně znovudobytí Arabelu. Právě v tomto období za nevyjasněných okolností narazil na svou životní lásku (a posléze i životní zklamání) - lesní elfku Faëfi’el. Raněná elfka na kraji královského lesa a charismatický rytíř v sobě zažehli jiskru, kterou nebyly schopny uhasit ani rasové rozdíly a ještě téhož týdne byla počata dcera. Ta se příhodně narodila koncem roku - k dobře skrývanému zklamání Uthera, ježto si vždy přál chlapce k zachování rodové tradice. Dívka byla pojmenována elfským jménem Gwenaël a stala se na kratičký čas středobodem rytířova života, teplého rodinného krbu a společně strávené, letité idylky.

Rodinná idylka však neměla trvat dlouho. Brzy se totiž ukázalo, že dívenka má sklony k užívání magie - byla rodilou čarodějkou. Faëfi’el, lesní elfka s velmi ostře vyhraněným názorem na čarodějnictví nebyla schopna situaci vstřebat a jednoho dne, když se Uther vracel z jezdeckých manévrů - nalezl jejich společnou ložnici prázdnou, opuštěnou. Zmizení Faëfi’el do velké míry zformovalo jeho osobnost, skrytou a zatvrzelou nedůvěru k elfímu pokolení a značně cynický, šedivýpohled na svět, který z dobrosrdečného a horlivého rytíře udělal přísného a zatvrzelého muže.

Rodinné trable a kolonizace Vranodolí, aneb veselé historky o družině Rowengardské

Další desetiletí zasvětil pozvolna stárnoucí Sir Uther službě. S dalším a dalším rokem, kdy se jeho (nyní už bývalá) choť nevracela k jeho dveřím Se stával zapšklejším a zatvrzelejším. Do potyček se vrhal mezi prvními a s horkou hlavou, nedbaje na vlastní bezpečí - téměř jako kdyby ztratil vůli k žití - a nebo přesně naopak - jako kdyby chtěl celý svět ztrestat za příkoří, kterého se mu od něj dostalo. Pro známého mladého rytíře, navrch ještě u dvora v Suzailu bylo opuštění jeho "elfskou divoženkou" pochopitelně velká potupa, což na rodovém jméně a tradici lpícímu rytíři určitě na všeobecné náladě a rozpoložení nepřidalo. Začal až úzkostlivě dbát o své rodové jméno, o vlastní čest a o výchovu své dcerky Gwenaël, kterou neustále svěřoval do péče všelijakých chův, učitelů a dokonce ji na několik let poslal do internátní školy v Arabelu, kde získala to nejlepší možné vzdělání. Tím se však dcerce sám dosti vzdálil, neboť už tak služebním harmonogramem vytížený rytíř prakticky nebyl sto najít se svou tolik odlišnou dcerou společnou řeč. Ta nastala pouze ve vzácných případech společně strávených chvil, kdy se v pohnutí svědomí pokoušel s dcerou sblížit tím jediným způsobem, kterému rozuměl - učil ji jezdectví, chovu koní a dokonce i stopování vysoké, lovu a šermu mečem. Tyto chvíle "chlapeckého" výcviku se staly jejich jediným pojítkem, protože ač své dítě miloval tak, jak jen otec mohl milovat dítě - záměrům, přáním a životnímu směřování magicky nadané dcerky zkrátka absolutně nerozuměl. Obzvláště byl proti tomu poslednímu, neb její zděděnou moc stále považoval za hlavní příčinu odchodu vlastní choti.

Tento konflikt se naplno rozhořel o několik let později. V době, kdy byla dívka patnáctiletá a tím pádem i v očích královského zákona plnoletá... Se za nevyjasněných okolností - blízké zdroje hovoří o zuřivé hádce a jakémsi incidentu - dívka s otcem rozkmotřila a opustila domov. To byla pro pověst i srdce stárnoucího rytíře poslední kapka. Drsný, pomlouvačný dvůr plný neuvěřitelně zákeřných dvorních dam, pošklebujících se diplomatů a tiše si šuškajících, znuděných chotí Suzailské šlechty se stárnoucímu rytíři, jenž čerstvě dovršil padesáti let začal zajídat. Začal se poohlížet po možnosti odejít na odpočinek a hodit všechny trable královského dvora za hlavu. Toužil po dobrodružství, toužil po poslední, velkolepé akci - a bohužel, i mezi rytíři purpurového draka už začínal patřit k nejstarším a tím pádem na něj zbývala převážně ceremoniální a čestná práce jako výcvik nových rytířů, ochrana královské rodiny, diplomatické mise a tak podobně. Jako kdyby však sám král Azoun IV. vyslyšel jeho tichá přání - o pár týdnů později vyhlásil královským dekretem kolonizaci pohraničí v tradičním klání pohraničních baronů. Kdož osídlí kus divoké a nebezpečné země, staniž se v tu chvíli ctěným pohraničním baronem. Tomu, jenž toto území udrží koruně pět let - bude udělen definitivní a dědičný titul barona, osada bude včleněna do struktur království a stane se oficiálním a neoddiskutovatelným územím Cormyru. Byla to velká událost, která byla v hlavním městě sledována s velkým zájmem a za zvonivého cinkání mincí, kterak bohaté rody sázely v dlouhodobých sázkách na své favority.

Sir Uther se bez váhání přihlásil mezi prvními - krom dalšího, mladého rytíře purpurového draka a několika nižších šlechticů či bohatých měšťanů. Ač se nemohl bohatstvím měřit nikomu z nich, za dlouhá léta strávená v příkladné službě měl něco, co spousta jeho soků postrádala - spolehlivé přátele a druhy ve zbrani. Aniž by se nadál, hned pět dalších rytířů oděných v purpuru požádalo o možnost následovat jejich přítele a druha do hlubin neznámé divočiny. Sir Uther neváhal, dojat oddaností svých věrných přátel a prodal rodinný dům s veškerým nastřádaným majetkem, včetně několika milovaných koní - aby dokázal nákladnou výpravu zajistit a vybavit vším potřebným. Cesta do Vranodolí, divočiny kdesi za zeměmi Údolanů mohla začít.

[[Soubor:eb075f73-726b-4609-93f1-e663617f94e9.png|náhled|300px]]
Cesta byla náročná a vysilující. Úrodnými zeměmi Údolí proplula celá družina i s početným zástupem kolonistů - mnohdy rekrutovaných z řad samotných lidí Údolí - poměrně rychle a bez potíží. V mlékem a strdím oplývajících krajích nebylo nouze o chutnou zvěřinu, ani o zásoby poctivě pečeného chleba z vyhlášených místních pekáren. Jistou dobu cesta připomínala veselící se spolek bohatých obchodníků, se zastávkami v každém druhém hostinci na dlouhých, polních cestách - protože ač Údolí skýtalo mnohá pokušení, kyprými ženami počínaje a skvělou račí polévkou konče, nakonec drtivá většina pocestných neodolá právě zrzavým produktům místních pivovarů. Pivo po cestě teklo proudem a i samotnému Utherovi vlévala společnost a vidina brzkého dobrodružství horkou krev do žil. Zde, v širém a malebném kraji - na koňském hřbetu a s krajinou otevřenou daleko před sebou se cítil jako král. Idylka však měla brzy skončit, sotva pár týdnů po zahájení dlouhé poutě. A celá družina to zjistila velmi krutým způsobem.

Hranice Vranodolí - divokému kusu země mezi prastarým lesem Cormanthorem a Údolím - byly vytyčeny poměrně jasně. Starým, kamenným mostem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se zde neusídlila tlupa orků a goblinů, kteří přepadem ze zálohy nekompromisně skolili šípem do oka jediného čaroděje v celé karavaně - mladého a šikovného mága Tarsana. Orkové i goblini byli starými purpurovými draky rozprášeni, ale škoda už byla napáchána a pro celou družinu byla ztráta čaroděje naprosto zdrcující. Nejen, že družina přišla o své spojení do hlavního města - a byla tím pádem velmi pravděpodobně považována za ztracenou - ale Tarsan a jeho létající familiár sloužili coby výteční zvědové a znalci krajiny.

Už tenkrát padly první návrhy - především z řad vystrašených, budoucích osadníků - na návrat do Údolí. Sir Uther o tom však nechtěl ani slyšet.
''"Toho bohdá nebude, aby purpurový drak z boje utíkal."'' Zahudroval, načež neohroženě zavelel ke zdolání mostu a pokračování do útrob Vranodolských lesů. Toho dne zahynulo dalších osm, převážně kolonisté a pár žoldnéřů. Velmi brzy si starý rytíř uvědomil svou chybu - a velmi brzy přestal brát neústupnou divočinu Vranodolí jako další bitevní pole. On to byl totiž přesný opak. Přesný opak světa, v kterém dosud žil a kde mělo vše svá pevně daná, neměnná pravidla. Ne. Tohle nebyly rytířské sály, zástupy jezdců na bojištích a hrdinské boje na hradbách dobývaných měst. Tohle byla tichá, nemilosrdná válka v temných zákoutích a uličkách, kde prim hrají přepady ze zálohy, dýky do zad a vraždy ve spánku. Temné ulice a tmavé kouty v podání divokých alejí a stínů vzrostlých stromů. Nepřátelé byli různí - od prostých banditů, potomků neúspěšných kolonizátorů či dokonce kolonizátorů zcela nových, po orky, gobliny, trolly a všechnu tu bestiální verbež. Byla to země sadistických druidů, zrádných ježibab a nebezpečných, nepředvídatelných bůžků.

Šťastné shledání

Sir Uther s družinou velice brzy zjistil, že nemá smysl táhnout celé procesí kolonistů až k místu, kde se usídlí - a raději podnikat malé výpravy své osobní, zkušené družiny. Nařídil proto vybudovat provizorní tábor na jednom z vrcholků nehostinných kopců. Bylo to místo bezpečné, ale nehostinné a všem v karavaně začaly poměrně krušné časy - vyvažující časy hojnosti a veselí strávené v Údolí. Nejeden kolonista si musel utáhnout opasek o dvě či tři dírky, nejeden strážný na dlouhé noční směně hlady přežvykoval krempu vlastního klobouku. Ne, že by snad zvěře v lesích nebylo dostatek - ale opustit bezpečí tábora a zamířit na lov se rovnalo smrti s jistotou velmi hraničící hodu mincí. Ven vyrážela pouze Utherova družina nejlepších - a ti vyráželi především za plněním důležitějších úkolů, ačkoliv se pokoušeli nalovit něco zvěřiny alespoň cestou zpátky. Družina vyrážela naslepo do divočiny, mapujíc zdejší oblasti, vybíraje nejvhodnější místo k definitivnímu osídlení a pochopitelně konaje hrdinské skutky, které se od kolonizátorů ostatně čekaly. Nejedna základna banditů byla Sirem Utherem a ostatními purpurovými draky vypálena, nejedno doupě goblinů bylo vybito do posledního. A pochopitelně, jednou se to pokazit muselo.
[[Soubor:bc30350a-baf1-40da-926a-9a261a56a5c2.png|náhled|300px]]

Při jedné z nočních výprav byla celá družina velmi chytře ošálena tlupou orků (ano, té ironie si jsou všichni přeživší vědomi - ale všichni zároveň zdůrazňují, že šlo o mimořádně proradný druh orka). Osmičlenná družina byla lapena, svázána do kozelce a nakonec vhozena do jeskynního vězení, které si proradní orkové vybudovali ve svém táboře. A zatímco družina s hrůzou mohla pouze sledovat, kterak orkové rozdělávají oheň, slintají, ostří kůly a debatují nad kořením, náhle přišel takřka boží zásah. Celý tábor se totiž ponořil do neproniknutelné temnoty a hlubokého stínu, jeskynní cela byla odemčena a družiníci byli jeden po druhém - včetně samotného Sira Uthera - osvobozeni z pout a poslepu vyváděni ven, držeje se vzájemně za ruce a sám Uther útlých ramen tajemného průvodce temnotou. Jaké bylo jeho překvapení, když konečně spatřil přívětivé paprsky měsíčního světla a šero noční oblohy - načež v tajemném zachránci poznal své vlastní sémě - ztracenou dceru, kterou už hezkých pár let neviděl. Dospělou, nezávislou a očividně ovládající své magické schopnosti.

Nebylo to zrovna předpisové rodinné setkání. Zatvrzelé srdce starého rytíře nebylo schopno otevřít se víc, než na škvíru. Poděkoval za záchranu, ba dokonce Gwenaël i nebetyčně urazil nabídkou odměny - to pro změnu soptila zase ona - ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se stárnoucí pán a mladá dcerka rozhodli své cesty znovu proplést. Sir Uther o tom nechtěl ani slyšet - někteří dobří přátelé s jistotou tvrdí, že především proto aby dceru uchránil od osudu jejich prvního mága - argumentujíc tím, že divočině a službě koruně nerozumí ani za mák, že by se měla vrátit jako slušná dáma do civilizace, přestat dělat chlapskou práci kdesi v divočině a ostudu rodovému jménu a také nějak ve zkratce fakt, že je ještě mladý usoplenec a nemá vůbec odmlouvat. S tvrdohlavou dcerkou to však nehlo ani o píď a nakonec musela zasáhnout samotná družina. Důrazně rytíři vysvětlili, že zachráněni byli jen díky jejím kouzlům - a že bez magie jsou jejich šance na kolonizaci Vranodolí podstatně nižší.

Sir Uther nakonec velmi nelibě povolil. Měli totiž pravdu. Od doby, kdy se Gwenaël připojila k táboru kolonistů se začalo vše v dobré obracet - a ač to nikdy neuslyšíte z jeho úst - ve skrytu duše je za to své dceři opravdu vděčný. A možná právě zde se zrodily první plamínky respektu, který k mladé dámě v současnosti chová - a to i přesto, že si stále sem tam neodpustí uštěpačnou poznámku na téma usoplené mládeže, neschopné generace a tvrdošíjné přesvědčení, že jeho názor je ten jediný správný.

Bitva o Vraní vrch a založení Rowengardu

Po několika perných a pilných měsících Utherova provizorní kolonie sílila. Přidávali se neúspěšní kolonisté z poražených a rozprášených karavan, mezi nimi dokonce i právě onen purpurový drak, jež získal glejt pohraničního barona spolu s ním - a bylo jasné, že je třeba za každou cenu najít území vhodné k permanentnímu osídlení. A všichni věděli, kde se toto území nachází - na Vraním vrchu. Byl to dlouhý, kopcovitý a členitý terén spolu s neuvěřitelně úrodnou černozemí, jen kus cesty od dalšího strategického důvodu - od prastarého komplexu starší civilizace. Ostatně, sám Vraní vrch byl osazen budovami a stavbami z dávné minulosti. Sir Uther díky Gwenaël věděl, že magické artefakty a i drobné pomůcky se dají v civilizovaném světě prodat za velmi dobré peníze - a tušil, že pokud má ve svém snažení udržet osadu v takto nebezpečné zemi uspět - bude potřebovat všechny peníze světa a ještě více. A obchod s magicky potentními předměty znamenal ještě o něco více, než zlatý důl. Celé to však mělo jeden háček - na vrcholku Vraního vrchu se usídlil nechvalně známý vůdce banditů, takzvaný Vévoda. Ten kolem sebe shromáždil všechny drobnější skupiny lapků a banditů a vytvořil - k údivu snad úplně všech - plně funkční osadu. Tedy, osadu bez zákona. Osadu, na jejichž palisádě se skvělo mnoho hlav a dokonce i kusů čtvrcených těl nevinných kolonizátorů a osadníků. Osadu, z které prý Vévoda místy vyrážel i za hranice Vranodolí až k prvním lidským obydlím Údolí. A osadu, která čítala přes stovku plně bojeschopných vrahů, lapků a všelijakých sígrů.
[[Soubor:ba16860b-b523-4c99-a75f-c43c68f7852b.png|náhled|300px]]

Uther věděl, že pokud má v bitvě uspět, bude se muset obrátit nejen na civilní osadníky, ale také na svou vlastní dceru. Nebylo to hned, ale nakonec spolkl vlastní hrdost a jak k lidem - tak k vlastní dceři (sami si můžete domýšlet, co pro něj bylo horší) šel se žádostí o pomoc. Mnozí pamětníci si dnes stále pamatují Utherův plamenný proslov o novém začátku a o nutné potřebě zajistit Vraní vrch pro své děti a budoucnost, ale nikdo na světě netuší, co se odehrálo mezi otcem a dcerou. Jisté je však jedno - za celou pouť Vranodolskou pustinou nikdy nebyla výprava tak jednotná, jako v ten památný den - Gwen s Utherem nevyjímaje. Rytíři a družiníci obtahovali brousky své čepele, sedláci a osadníci ostřili špičky kopí a vyráběli jednoduché, improvizované štíty, palice a cepy. Lovci a mládenci schopni zacházet s lukem vyráběli šípy se zručností, kterou by jim mnoho lukařů civilizace mohlo závidět. Stařenky a staříci oplétali vrbovým proutím jednoduché a lehké zábrany proti letícím šípům. A dokonce i menší kluci, sotva třináctiletí sbírali ostré kameny do svých praků, protože ani oni nehodlali zůstat pozadu. Když si Uther prohlédl odhodlaný zástup mužů a žen, neviděl před sebou jeho družinu a nějaké rolníky, které nabrali cestou. Ne. Divočina poznamenala úplně všechny, do jednoho. Viděl před sebou zástup lidí, trpaslíků či hobitů s očima z ocele. A samotný se po dlouhé době cítil, jako kdyby mu bylo zase sotva třicet. Bitva o Vraní vrch pochopitelně nemohla dopadnout jinak, než vítězstvím jednotné a odhodlané síly - a ačkoliv dnešní obyvatelé Rowengardu stále vzpomínají na své hrdinsky padlé, do jednoho velká část z nich stále vzpomíná na pocit pospolitosti, zuřivý boj o vlastní budoucnost - a charismatického muže se sympatickou slečnou v čele, kterak kouzly a mečem ubíjí šíleného Vévodu na mohutném plemeníkovi k smrti. A přesně na místě, kde bylo definitivně probodnuto srdce zločinného Vévody byl položen první základní kámen pevnosti Rowengardu.

V Rowengardu je dodnes oslavován den zabití Vévody jako Slavnost dní budoucích. Po položení základního kamene strávil Sir Uther neustávající prací na kolonizaci daného místa - odlesňováním počínaje. Dala by se povyprávět ještě spousta historek z tehdejšího období, ale od tohoto okamžiku Rowengard - až na pár krušných období - pouze vzkvétal. Byly založeny první farmy, po hubeném roce byla sklizena první, mimořádně bohatá úroda. Z pohraničního barona Caswallona se po pěti udržených letech stal - po důkladné kontrole královským písařem - baron se vším všudy a z dcery automaticky (a dost možná k její mírné nelibosti) baronesa. Obyvatelé Rowengardu však s výsledkem nemohli být spokojenější. Zatímco baron Uther P. Caswallon (jak znělo jeho celé jméno s novým titulem) byl schopný diplomat, charismatický vojevůdce a skvělý vladař pro období nouze, jeho dcerka byla z úplně jiného těsta. Ukazovala soucit tam, kde baronovo tvrdé srdce nemohlo. Pochopení tam, kde ho baron neměl. A progresivní přístup tam, kde se baron tvrdošíjně odmítal vzdát svého staromilství. Jako taková měla zásadní vliv na podobu města a dokázala baronovu ryze praktickému a vojenskému stylu vtisknout punc útulnosti a krásy.
[[Soubor:62ddded3-a9f6-4359-8725-92ce18b37c52.png|náhled|300px]]

Od toho okamžiku vládl baron Caswallon Rowengardu pevnou, ale spravedlivou rukou. Chuť do života se mu v téhle nelítostné divočině vrátila a ač to na sobě nedává příliš znát, raduje se i z drobných maličkostí a drobností. Příležitostně navštěvuje členy Rowengardské posádky a posedí u džbánku dobrého piva. A sem tam, opravdu velmi vzácně - ho staří přátelé z minulosti přesvědčí, aby vyprávěl historku o "Ogřím zadku a kytici divokých růží", která se datuje právě do období kolonizace Vranodolí. A můžete si být jisti, že v tu chvíli se v Rowengardském hostinci dveře netrhnou - ať už kvůli mladším, kteří chtějí poprvé v životě spatřit starého a přísného šlechtice vesele se smát - nebo skrz starší veterány a přátele nejen z Bitvy o Vraní vrch, kteří chtějí zavzpomínat a připít na staré časy.

[[Kategorie:NPC]]